Následující řádky, jako stručný výkaz dosavadní činnosti oddílu dokládají, jak nezměřitelné množství volného času, osobní obětavosti a nadšení věnovali naši činovníci, ale zejména naši trenéři za více než dlouhých 70 let našim mladým hochům a mužům. Oprávněně v této aktivitě spatřujeme záruku dosavadního zdaru v životě kbelské košíkové. Sportovní přípravou v našem oddíle prošlo již téměř tisíc žáků. Jim, ale nejen jim věnovali naši nadšenci zcela soukromě a bez nároků na ocenění desítky tisíc hodin svého volného času. Mějme při tom na paměti, že šlo nejen o výchovu sportovní, ale i o výchovu k fair play ve sportu i v životě vůbec a tedy o významný příspěvek k tvorbě charakteru, k morální zdatnosti jedinců.

Za to patří všem lidem, kteří se ve kbelském basketbale angažovali a angažují, náš nezměrný obdiv a poděkování.

V roce 1943 se za kabinami nového fotbalového hřiště AFK KBELY začaly stavět dva kurty na odbíjenou a pod nimi hřiště na košíkovou.
Na jaře válečného roku 1944 již stálo primitivní pískové hriště, na každém konci dřevěné sloupy a přímo na nich přitlučené prkenné desky s obručemi. Čí to byl tehdy nápad - zbudovat toto hřiště - dnes již asi nikdo neví, ale postavením hřiště byly vytvořeny základní podmínky pro vznik košíkové ve Kbelích. Zde se začali scházet chlapci, většinou dorosteneckého věku a začali sami pronikat do umění tohoto pro většinu z nich naprosto neznámého sportu. Již 15. června 1944 bylo na tomto pískovém hřišti sehráno první přátelské utkání. Soupeřem bylo firemní družstvo Philips (pozdější Tesla). Byli to většinou dorostenci značně zkušenější. Muži Philips patřili v té době vůbec k nejlepším. Za naše družstvo, které hrálo pod názvem AFK Kbely, hráli tito hráči: J. Korynta, Karel Bartoška, Oldřich Fukal, Vl. Bouzek, Zdeněk Růžička, M. Marcík, Václav Šedivý a Pobuda. Poločas skončil 1 : 24 a náš jediný a první bod historie zaznamenal Oldřich Fukal. V druhé půli naši borci přidali ještě 8 bodů, ale hosté byli přece jen daleko produktivnější, a tak utkání skončilo jejich jasným vítězstvím v poměru 64 : 9. Zápas řídil Vratislav Štovíček, který měl určité zkušenosti ze školy a v té době pracoval v Ostmarkwerke (v tuto chvíli už bývalém PALu). Naši první hráči měli možnost hrát za tuto firmu první utkání a trénovat na výše zmíněném hřišti, o jehož zřízení měla firma pravděpodobně zásluhu. V zimním období trénovali v pronajaté tělocvičně v centru Prahy v AXE, v ulici Na Poříčí. K výše jmenovaným chlapcům se brzy přidali další, jako O. Knedlhans, Zdeněk Šedivý, Zdeněk Zapadlo, J. Kuliš, K. Kupka a M. Ondříček, ze starších pak J. Kobyle. Ještě v roce 1944 byla sehrána asi tři až čtyři utkání s Dolnopočernickým SK a odvetný zápas s družstvem Philips. Všechna utkání skončila vítězstvím soupeřů. Konec války se blížil. Někteří chlapci byli nasazeni na budování zákopu mimo Kbely a sportovní činnost stále upadala. S příchodem zimy košíková skončila.
Na jaře - 25. března 1945 - byl proveden letecký nálet na Kbely a okolí. Při něm došlo k poškození dřevěných konstrukcí a desek na košíkovou. Konec války znamenal pro všechny oddech a většina mládeže, která se vrátila zpět do Kbel, se s elánem pustila do sportování. Krátkou dobu chodili chlapci hrát košíkovou na hřiště AFK. Později však jedna dřevěná konstrukce spadla a hra na jeden koš již chlapce tolik nelákala. Brzy obnovila činnost TJ Sokol a část sportovní aktivity byla přenesena do sokolovny a na košíkovou se zapomnělo. Avšak v zimním období 1945–1946 se podařilo zřídit v tělocvičně na straně balkónu konstrukci s deskou a obručí a tím byly dány nové podmínky pro trénink košíkové a k tomu i v zimním období. Tréninky byly z počátku nepravidelné, později dvakrát týdně, a to po skončení cvičení sokolských mužů od půl desáté večer do pozdních nočních hodin s velkým elánem a chutí. Běžné bylo, že sokolník bratr Hron musel nadšence k jejich nelibosti vyhazovat z tělocvičny a zhášel jim světla v sále. Jinak by byli vydrželi hrát košíkovou na jeden koš i dlouho přes půlnoc.
V roce 1946 bylo sehráno přátelské utkání se Sokolem Libeň v Libni s výsledkem 33:13 pro domácí. V té době chodila většina chlapců do různých škol v Praze a do Prahy se ze Kbel jezdilo vlakem. Cesta vlakem umožnila navazovat další sportovní kontakty, a tak se začalo trénovat i v Satalicích, kde měli v sokolovně dva koše. Utkání se však většinou nehrála a ani zápisy o zápasech z let 1947 a 1948 se žádné nedochovaly. Probíhala příprava na sokolský slet a sportovní aktivita byla minimální.

V roce 1949 nastal další rozvoj košíkové ve Kbelích. Po skončení sletu došlo k nástupu mladší generace do různých funkcí v Sokole a k rozvoji sportovní činnosti. Na jaře 1949 byla sehrána dvě utkání se Sokolem Vinoř ve Vinoři a jedno utkání nového družstva dorostenců. Zásluhou Milana Dřizhala a Zdeňka Šedivého, kteří po ukončení školy nastoupili do zaměstnání v PALu, se uskutečnilo dlouholeté přání a za pomoci svářeče Karla Poslaneckého se podařilo zhotovit skládací konstrukci na košíkovou a postavit ji na jeviště v sokolovně. Tato konstrukce musela být zatížena činkami.
28.prosince 1949 došlo k historickému utkání v kbelské sokolovně. Soupeřem byli muži Sokola Vinoř, nad kterými naši hráči zvítězili 57 : 21, po poločase 23 : 12. Na galerii bylo asi 150 diváků a pokladník vybral 1.300,– Kčs. Družstvo hrálo ve složení: Bartoška 9b., Dřízhal 4b., Pechr 25b., Fiala 8b., Šedivý V. 4b., Šedivý Z. 7b.. V této sezoně sehráli muži dalších 15 zápasů a družstvo dorostenců 11 zápasů. V následující sezoně se muži přihlásili do mistrovské soutěže, kterou organizoval Krajský výbor Sokola, Tyršův kraj. Naši muži byli zařazeni do II.třídy skupiny E. Soutěže se zúčastnila družstva Prahy a Středočeského kraje. V této soutěži sehráli muži 17 utkání , z toho 8 vítězných. Konečná tabulka se nezachovala. Dále sehráli muži ještě 17 utkání a dorostenci 7 utkání. V této době docházelo k neustálým reorganizacím soutěží.
Ještě v roce 1951 se hrála soutěž v okrese Praha – sever a to bez rozdílu výkonnosti v mužích i dorostenců. Vítězná družstva postupovala do meziskupin a pak do dalších kol až do přeborníka republiky. Nevýhodou této soutěže bylo, že družstva, která nepostoupila, vlastně ukončila soutěže. Proto se většinou hrála jen přátelská utkání. Do likvidace Sokola se hrálo pod hlavičkou Sokol Kbely, od dubna 1951 jako Sokol PAL Kbely a od roku 1953 jako Spartak Kbely PAL. Do těchto změn v organizaci tělovýchovy a basketbalových soutěží ještě nepříznivě přispělo i to, že v této době odešlo několik hráčů i funkcionářů mimo Kbely (základní vojenská služba, pracovní a školní povinnosti). A tak roky 1952 a 1953 jsou krokem zpět ve slibně se rozvíjející činnosti basketbalu ve Kbelích. V té době byl organizován mezioddílový turnaj v rámci Sokola Pal Kbely a sehráno jen málo přátelských utkání. V roce 1953 došlo k další reorganizaci v tělovýchově.
25.9.1953 byl v Praze – Smíchově, Borovské ulici ustaven Středočeský basketbalový svaz a tím položeny základy pro pravidelný systém soutěží. Rovněž návratem některých hráčů ze základní vojenské služby kádr hráčů opět vzrostl a družstvo mužů se přihlásilo do mistrovské soutěže Středočeského kraje. Zásluhou Vr. Šťovíčka a později K. Bartoška a J. Chlosta se ve Kbelích utvořilo družstvo žen, které v sezoně 1954 až 1955 hrálo krajskou soutěž. Po dvouleté činnosti se družstvo rozpadlo. Kromě mistrovských utkání sehrála naše družstva vždy velké množství přátelských a turnajových utkání, většinou s družstvy z Prahy.
V prosinci 1954 bylo v kbelské sokolovně sehráno první mezinárodní utkání, a to s čínskými vysokoškoláky s výsledkem 69 : 56 pro naše družstvo. Zájem o basketbal ve Kbelích neustále rostl. Konečně v sezóně 1956–57 zvítězili muži v krajské soutěži a postoupili do krajského přeboru. V další sezóně sice opět sestoupili, ale první krůček výkonnostního vzestupu zde byl. V následující sezóně bylo přihlášeno do mistrovských soutěží i družstvo dorostenců a žáků, v nichž oddíl spatřoval jistotu dalšího rozvoje a předpoklad výkonnostního růstu. Výchově mládeže byla věnována velká péče, a tak z dorostu přicházeli další hráči do mužů. A konkurence stále rostla.

V sezóně 1960–1961 se přihlásilo do mistrovských soutěží i „B“ družstvo mužů. V dubnu 1961 bylo významnou událostí sehrání přátelského utkání s mistrovským celkem ČSSR Slovanem Orbis ve kbelské sokolovně s výsledkem 86:143. Orbis nastoupil s reprezentanty Blankem, Šípem a Tetivou. Toto střetnutí v plné míře doložilo, že tělocvična v sokolovně je nedostatečná, a to jak rozměry hřiště, tak i kapacitou hodin, které měl oddíl k přípravě a zápasům svých družstev k dispozici. V této sezoně byl přínosem i turnaj, který organizoval oddíl mezi kolektivy chlapců i dívek kbelské školy. Později pak nabyl vyšší dramatičnosti v soupeření sportovních celků obou škol. Snaha o postavení nové tělocvičny nebo haly ve Kbelích stále narážela na nezájem místních orgánů. Stavba tělocvičny u nové experimentální školy skončila přes veškerou snahu funkcionářů Spartaku nezdarem. Byla postavena tělocvična rozměrově absolutně nevyhovující. Jediným přínosem pro rozvoj kbelské tělovýchovy bylo postavení samostatného kina. Uvolnily se soboty a neděle pro tělovýchovu a v sokolovně se zlepšila i hygiena. O zvýšení tréninkových podmínek se postarali i sami košíkáři, když začátkem 60.let vybudovali na letním hřišti u sokolovny antukové hřiště na basketbal. Kromě tréninků se zde později sehrálo mnoho přátelských utkání a turnajů.
Od roku 1963 zde byl pořádán pravidelný „Letní turnaj mužů“, kterého se často zúčastnilo i několik čs.reprezentantů. Přístavba nové haly u sokolovny, která byla v polovině 60.let již dobře připravena, ztroskotala na nezájmu okresních funkcionářů tehdejšího okresu Praha – východ. To se již také předpokládalo, že Kbely se stanou součástí Prahy. Aktivita basketbalového oddílu ovšem stále rostla. V této době měly mistrovské soutěže již pravidelný průběh. Kromě nich se začal hrát i čs.pohár, a to vyřazovacím systémem v krajích a postupem do vyšších kol.
Mimo běžná přátelská utkání se v dubnu 1967 uskutečnil první zahraniční zájezd mužů, a to do Drážďan a Lipska. V červenci téhož roku se pak hrálo na letním hřišti u sokolovny mezinárodní utkání mužů, když naši hráči reprezentovali OV Praha – východ proti FVG Terst s výsledkem 59:62 pro hosty.
Sezónu 1968–69 zahájil kbelský basketbal svoji činnost v soutěžích Prahy. Přineslo to rázem mnoho výhod. Utkání se hrála v pracovních dnech, odpadlo složité cestování po Středočeském kraji, snížily se náklady, uspořil se čas. Tato změna pomohla dalšímu rozvoji, hlavně mládeže. Byla zahájena činnost minibasketbalu. Nevýhodou bylo, že všechna družstva byla zařazena do nejnižších soutěží. To všechno ale neplatilo pro „A“ družstvo mužů. V roce 1968 došlo k reorganizaci v národních soutěžích. Byly zavedeny 4 skupiny divizí. Z krajů postupovalo více družstev a naše družstvo bylo zařazeno do skupiny B. Hlavní podmínkou bylo vyhovující hřiště a bohužel to kbelská sokolovna neměla. Podařilo se zajistit první azyl v hornopočernické škole. Od těch dob kbelský basketbal putuje po různých školách obvodu Prahy 9. Muži trénovali ve Kbelích, ale svá mistrovská utkání hráli v Počernicích. Přes tuto nevýhodu si účast v divizi zajistili i pro další rok a hráli ji nepřetržitě sedm let, a to až do doby, kdy v rámci úsporných opatření byly divize zrušeny. Také ostatní družstva, která hrála v Praze, byla úspěšná. Všechna mládežnická postoupila během jedné sezóny z I.třídy do přeboru Prahy. V další sezóně si muži zajistili tělocvičnu v ZDŠ Hloubětín v Mochovské ul. a později v novém proseckém sídlišti v ZDŠ, Novoborská 610, kde se pak trénovalo a hrálo dlouhou řadu let. Kromě mistrovských utkání v divizi bylo „A“ družstvo úspěšné i v Čs.poháru. Dobrá práce s mládeží přinášela ovoce a mládežnická družstva postupovala na výkonnostním žebříčku téměř rok co rok.

V sezóně 1970–71 se mladší dorostenci umístili v Praze na druhém místě a postoupili do kvalifikace o přebor ČSR, která se hrála ve Frýdku-Místku. Zde se ve skupině B umístili na 5.místě. Úspěšní byli i na vánočním turnaji s mezinárodní účastí. Muži přivítali v srpnu na letním hřišti družstvo z Francie St.Martin Treize Septiers,nad kterým zvítězili 96:66. V další sezóně měl oddíl v soutěži již sedm družstev, která sehrála 194 zápasů. Utvořilo se nové družstvo žáků, které trénovalo na Proseku. V mládežnických soutěžích bylo nejúspěšnější družstvo starších dorostenců. Zvítězilo v přeboru Prahy a v kvalifikaci se umístilo na druhém místě a poprvé v historii kbelského basketbalu postoupilo do dorostenecké ligy. V té době ještě nikdo netušil, že ligu starších dorostenců budou hrát naši dorostenci nepřetržitě 16 let a stali se tak v Praze jediným družstvem, které neokusilo hořkost sestupu. Za tento úspěch lze bezesporu poděkovat trenéru J.Mrhovi, který tato družstva většinou vedl.
Sezóna 1972–73 byla úspěšná již v tom, že se zásluhou spolupráce mezi školstvím, OV ČSTV a ODPM Prahy 9 podařilo zajišťovat pro tělovýchovné jednoty volné kapacity v tělocvičnách škol. V tomto roce dosáhlo mimořádného úspěchu družstvo žáků, které vedla J.Kremlová. Zvítězilo v přeboru Prahy a postoupilo do finále ČSR v Brně, kde se umístilo na 2.místě za Zbrojovkou Brno a před NHKG Ostrava. Starší dorostenci se hned v prvém roce dorostenecké ligy umístili na pátém místě ze 14.družstev. V další sezóně hrálo v mistrovských soutěžích opět osm družstev, která vedlo 14 trenérů. Divizní družstvo mužů, ligové družstvo starších dorostenců „B“ družstvo žáků trénovala a hrála na Proseku, ostatní ve Kbelích. Náročnost na organizaci činnosti oddílu opět stoupala. Celkem bylo v sezóně odehráno téměř 300 zápasů, z toho starší dorostenci 70. Muži sehráli na letním hřišti další mezinárodní zápas s CSN Seynoys z Francie s výsledkem 70:77. V Čs.poháru se probojovali až do finále Prahy a byli vyřazeni druholigovým Tatranem Praha. Sedm let hráli muži v divizi a vždy se umísťovali ve středu tabulky. Nejlépe na pátém a nejhůře na devátém místě ze 14.družstev.
Sezóna 1974–75 byla ale poslední pro naše družstvo mužů v divizi. Umístili se na 6.místě a museli proto hrát kvalifikaci o postup do II.národní ligy, která se rozšiřovala o dvě skupiny za zrušené čtyři skupiny divizí. Kvalifikaci vyhrála Olomouc a postupovala a naši muži spadli do přeboru Prahy. Ještě jedna podstatná změna zasáhla do činnosti oddílu. Opustili jsme tělocvičnu v Novoborské ulici a začali trénovat a hrát v tělocvičně Gymnázia na Proseku. V další sezóně se mužům nepodařilo postoupit, když skončili v Praze na druhém místě. Zato příliv mladíků z dorostu, ostřílených již kvalitními boji v dorostenecké lize, pomohl „B“ družstvu mužů k postupu z II.třídy do I.třídy Prahy. Na Proseku se družstva opět přestěhovala do ZDŠ, Novoborská 610. V tomto období byli nejaktivnější starší dorostenci, kteří sehráli 88 zápasů. Uvolňování tělocvičen pro kbelský basketbal se opět stávalo každý rok složitější.
A tak v sezóně 1976–77 trénovala a hrála naše družstva v šesti tělocvičnách, když počet se nezvyšoval. Zvýšila se náročnost na organizaci tréninků a zápasů a hlavně materiální zajištění. Přesto v této sezóně muži zvítězili v přeboru Prahy a zajistili si účast ve II.národní lize. To byl dosavadní největší úspěch mužů našeho oddílu. „B“ družstvo mužů, jako nováček, se umístilo v I.třídě na krásném 3.místě. Všechna ostatní družstva oddílu se umístili na 12.místě a od sestupu je zachránilo družstvo VŠ Praha , které ustoupilo od kvalifikace.
Ještě jedna významná akce se podařila košíkářům v roce 1976. Ve spolupráci PAL Světlá nad Sázavou, hlavně panem ředitelem Fialou a pracovníkem závodu panem Jar.Jenčíkem za pomoci výboru TJ Spartak Kbely vybudovali letní stanový tábor pro soustředění mládeže. Tento tábor využívají do dnešních dnů. Po dvou letech, kdy využívali rekreační zařízení PAL Kbely ve Zbirohu, mohli vše organizovat podle vlastních představ, i když nepoznaná náročnost na vybudování a vedení tábora je pro všechny vedoucí obrovská. Ve Světlé nad Sázavou našli košíkáři opravdu domácí přátelské prostředí jak pro trénink, tak i pro utužování kolektivů. V další sezóně se podařilo zajistit dostatečný počet hodin v tělocvičně ZDŠ Hloubětín a trénovalo se a hrálo pouze ve třech tělocvičnách. První rok ve II.národní lize byl pro naše mladé družstvo velmi náročný. Přechod z přeboru Prahy do II. NL byl veliký a cílem bylo udržet se v soutěži. To se také podařilo, když ze 14.družstev se naši muži umístili na 11.místě. Všechna ostatní družstva oddílu si rovněž zajistila účast ve svých soutěžích i pro příští rok.
Sezóna 1978–79 již předem vyžadovala zvýšení výkonnosti od „A“ družstva mužů ve II.NL. V rámci dalších velkých ekonomických úspor se připravovalo zrušení i II.národních lig. Přestože se muži proti předcházející sezóně zlepšili a skončili na sedmém místě, sestoupili do přeboru Prahy. Pěkného úspěchu dosáhli ti nejmladší. Přebor Prahy v minibasketbalu vyhráli a postoupili do přeboru ČSR, které se hrálo v Kroměříži, a zde skončili na 8.místě. Ostatní družstva skončila na předních místech svých soutěží v Praze. V sezóně 1979–80 startovalo v mistrovských soutěžích již deset našich družstev, které se připravovala ve třech tělocvičnách. Novým družstvem bylo „C“ družstvo mužů, které zahájilo činnost ve II.třídě a ihned postoupilo do I.třídy. V přeboru hrála dvě družstva mužů. „A“ skončilo na druhém místě a „B“ na místě třináctém a po jednoročním pobytu v přeboru sestoupilo do I.tř.. Většina mládežnických družstev skončila na předních místech svých soutěží. V následující sezóně se “A“ družstvo mužů podařilo rozhodujícím způsobem zvítězit v přeboru Prahy a postoupit do druhé nejvyšší soutěže v ČSSR, do I. Národní ligy. Dorostenecká liga byla hrána novým dvoustupňovým systémem a naši dorostenci si zajistili účast v lize i pro příští rok. Kromě „C“ družstva mužů, které opět sestoupilo do II.tř., byla všechna ostatní družstva úspěšná. V létě přivítali muži družstvo FSGT Toulouse, nad kterým jasně zvítězili 90 : 66.

Náš basketbalový oddíl se rozrostl na jeden z největších v Praze, přestože sdružoval pouze mužské složky. Jen v kategoriích mládeže měl přes 130 hráčů.
V sezóně 1981–82 hrálo v mistrovských soutěžích již jedenáct družstev, která trénovala a hrála opět ve třech tělocvičnách jako v minulých sezónách. Podařilo se pro ně zajistit větší počet hodin, což bylo nutné hlavně pro družstva hrající národní soutěže. Celková atmosféra v oddíle byla výborná. Kolektiv „A“ družstva mužů trénoval a hrál s maximálním úsilím, aby si zajistil účast v I.NL i pro další sezónu. Umístění na 12.místě se šestnácti účastníků bylo pro tak málo zkušené hráče úspěchem, ale znamenalo hrát kvalifikaci se stejně umístěným družstvem moravské skupiny – Jaroměří. Po vítězství v domácím prostředí 104 : 84 naši hráči odjížděli 25. dubna 1982 k odvetě do Jaroměře.Autobus byl plný fanoušků a za jejich nezapomenutelného povzbuzování se podařilo uhrát výsledek 85:102, zajišťující účast v I:NL i v dalším ročníku. Také v Čs.poháru bylo družstvo velmi úspěšné, když našlo přemožitele až v ligové Dukle Olomouc, se kterou prohrálo na Proseku 74 : 100. „B“ družstvo mužů opět zvítězilo v I.tř. a postoupilo do přeboru. Ligové družstvo dorostenců skončilo ve skupině 2 A na velmi pěkném druhém místě. Všechna ostatní družstva, vedená nadšenými trenéry, dosáhla rovněž dobrých výsledků. V další sezóně hrálo naše „A“ družstvo mužů v moravské skupině I:NL: a opět si vedlo velmi dobře, když skončilo na osmém místě.
V dubnu 1983 se utkali na Proseku v mezinárodním střetnutí s reprezentačním družstvem Tuniska s výsledkem 76 : 84. „B“ družstvo mužů po jednoročním působení se v přeboru neudrželo. Starší dorostenci v dorostenecké lize skončili v skupině 2 A na 5.místě a museli hrát kvalifikaci, ve které zvítězili. Velkého úspěchu dosáhli žáci, kteří pod vedením L.Zalužanského a Milana Kašpárka zvítězili v přeboru Prahy a ve finálovém turnaji v Hradci Králové o přeborníka ČSR se umístili na druhém místě za Zbrojovkou Brno. Také ostatní družstva hrála v této sezóně úspěšně.
V sezóně 1983–84 hrálo v soutěžích znovu 11 družstev, která trénovala a hrála ve čtyřech tělocvičnách. Podařilo se zajistit ještě větší počet hodin v tělocvičnách, takže kromě sobot a nedělí měl oddíl k dispozici 39 hodin týdně. „A“ družstvo mužů hrálo v české skupině I.NL a skončilo na desátém místě, čímž si zajistilo účast v I.NL i pro další sezónu. Kromě turnajů a přátelských utkání sehráli muži v přípravě na ligu na Proseku vítězné utkání s ABL. Székesféhérvár 83 :66. Obě další družstva mužů skončila na předních místech svých soutěží. Starší dorostenci skončili v dorostenecké lize ve skupině 2 A na druhém místě, ale přesto museli hrát kvalifikaci, aby si zajistili účast v DL na příští sezónu, což se jim podařilo. Nejúspěšnější bylo družstvo mladších dorostenců, které zvítězilo v přeboru Prahy a postupně postupovalo až do finále ČSSR v Handlové, kde skončilo na pátém místě. Výsledky ostatních družstev byly střídavé. V této sezoně sehrála naše družstva přes 400 zápasů. Další sezóna byla poslední pro naše „A“ družstvo mužů v I.NL. Skončilo na 12.místě a sestoupilo do přeboru Prahy. Příčinou byl odchod několika zkušených hráčů a noví je nenahradili. Ostatní družstva mužů se umístila na předních místech ve skupině 2 A přímou účast v další sezoně dorostenecké ligy. Mladší dorostenci opět zvítězili v přeboru Prahy. V kvalifikaci o postup na finále ČSSR se umístili ve skupině na 3.místě a dál nepokračovali. Toto družstvo uskutečnilo koncem roku 1984 úspěšný zájezd do NSR, kde z pěti zápasů třikrát zvítězilo. Ostatní družstva mládeže hrála v soutěžích se střídavými úspěchy. Na jaře 1985 přivítal oddíl mládežnická družstva z NSV Neuötting k přátelským utkáním na Proseku.
V sezóně 1985–86 bylo do soutěží přihlášeno 12 družstev. A v této následující sezóně měl oddíl největší počet členů, a to téměř 200 hráčů. Trénovalo se ve 4 tělocvičnách a oddíl měl k dispozici přes 40 hodin týdně, využívaných většinou pro mládež. „A“ družstvo mužů začalo hrát v přeboru Prahy a od této sezóny až do nynější doby se vždy umísťovalo v horní polovině soutěže. Mimořádného úspěchu dosáhlo družstvo starších dorostenců, kteří se probojovali do přeboru ČSR, kde se umístili na pátém místě. Úspěchy ostatních mládežnických družstev již nebyly tak pronikavé, protože podmínky ve střediskových oddílech byly podstatně lepší. Následující sezóna 1986–87 byla obdobná předcházející. Starší dorostenci se opět probojovali do finálové skupiny o přeborníka ČSR, kde skončili až na osmém místě. Družstvo bylo oslabeno o dor.reprezentanta R.Baštu, který přestoupil do VŠ Praha.
Sezóna 1987–88 již signalizovala pokles špičkové výkonnosti, hlavně v kategoriích mládeže. Družstvo starších dorostenců se umístilo ve skupině 2 A na sedmém místě a v kvalifikaci o udržení v dorostenecké lize neuspělo. A tak po šestnáctiletém nepřetržitém působení v dorostenecké lize sestoupilo. Úspěšné ještě bylo „A“ družstvo mužů, které obsadilo v přeboru Prahy druhé místo. Toto družstvo pak v únoru 1988 podniklo čtyřdenní zájezd do NSR. Ostatní družstva skončila ve středu svých soutěží. V další sezóně se nepříznivě projevily potíže se zajišťováním tělocvičen pro tréninky a zápasy. Vznikl rovněž nedostatek trenérů, hlavně pro mládež. Z těchto důvodů bylo přihlášeno do soutěží jen 9 družstev. Úspěšné bylo „C“ družstvo, které skončilo ve II.tř. na druhém místě, ale přesto postoupilo do I.třídy. Starší dorostenci zvítězili v přeboru Prahy, ale v kvalifikaci o postup do dorostenecké ligy neuspěli. Ostatní družstva oddíly si zajistila účast ve svých soutěžích i pro další sezónu. V tomto roce byla již připravena a schválena výstavba sportovní haly u sokolovny. Bohužel tato akce se již neuskutečnila. Po mnoholetém působení v tělocvičně ZŠ a později SPŠS na Proseku, Novoborská 610 se nepodařilo tuto tělocvičnu pro sezónu 1989–90 již zajistit. Za pomoci OV ČSTV a ODDM se podařilo získat nově rekonstruovanou tělocvičnu v ZŠ, Litvínovská 500, kde naše družstvo působí dodnes. Jediný mimořádný úspěch získalo v této sezóně družstvo mladších dorostenců. Po druhém místě v přeboru Prahy, si v kvalifikaci zajistilo účast v dorostenecké lize. Všechna ostatní družstva byla také ve svých soutěžích úspěšná. Kontakty se zahraničními družstvy se dále rozrostly. Muži podnikli před sezónou další zájezd do NSR.

Sezóna 1990–91 byla rovněž celkem úspěšná. Družstva mužů si zajistila účast ve svých třídách pro další období, družstvo starších dorostenců zvítězilo v přeboru Prahy a postoupilo do I.dorost.ligy. Mladší dorostenci v I.dorostenecké lize skončili na šestém místě a v kvalifikaci si zajistili účast v této soutěži i na příští sezónu. Také ostatní družstva hrála uspokojivě. Ekonomické potíže zasáhly tvrdě i do činnosti basketbalového oddílu v další sezóně. Dotace na činnost prakticky skončili a funkcionářům nezbývalo nic jiného něž většinu své aktivity věnovat ekonomickému zabezpečení činnosti na úkor sportovní kvality. Tělocvičnu v ZŠ Mochovská úplně obsadil Sokol Hloubětín a jen s obtížemi se podařilo zajistit tělocvičnu v ZŠ Lehovec, aby nemusela být činnost oddílu, hlavně mládežnických družstev, úplně likvidována.
Přesto „A“ družstvo mužů zvítězilo v přeboru Prahy, ale muselo z ekonomických důvodů přenechat postup do II.národní ligy družstvu VTJ Dejvice. Družstva starších a mladších dorostenců si svou účast v dorosteneckých ligách neudržela ani po kvalifikacích. Účast na turnajích byla minimální, pokud si na tyto akce zajistila družstva sponzora. Jedině mladší dorostenci se zúčastnili o vánočních prázdninách mezinárodního turnaje v Žilině. Kromě tohoto turnaje sehrálo toto družstvo dva zápasy s národním družstvem Finska. Soupeř byl nad síly našich hráčů a zřetelně zvítězil.
Sezóna 1992–93 bylo do mistrovských soutěží bylo přihlášeno jen osm družstev, přestože zájem u mládeže byl. Ale oddíl neměl dostatek trenérů ani prostředky na činnost. Sportovní úspěchy našich družstev v mistrovských soutěžících byly střídavé. Nejmenší měla nejmladší družstva, která trénovala jen v malé kbelské sokolovně. Družstvo starších dorostenců vyhrálo přebor Prahy, ale v kvalifikaci neuspělo. Po doplnění hráči z Č.Karlín na hostování do Kbel, postoupilo do I. dorostenecké ligy. „B“ družstvo mužů podniklo v březnu 1993 víkendový zájezd do Rakouska na utkání s družstvy Wagram a v květnu pak desetidenní historický zájezd do Francie, kde v oblasti Toulouse z pěti zápasů čtyřikrát zvítězili.
V květnu roku 1994 jsme se sešli ve kbelské sokolovně s těmi, co měli s basketem ve Kbelích někdy něco společného. Byla to i pro široké okolí akce významná svým rozsahem a svými návštevníky. Již dopoledne se rozběhla série basketbalových klání a mohli jsme vidět řadu významných hostů. Tím společensky nejvýznamnějším byl tehdejší premiér a bývalý prezident České republiky pan prof.Ing.Václav Klaus, CSc. Všechny překvapil svojí bezprostředností, když se neváhal zúčastnit i sportovního klání, kde uplatnil svůj fyzický fond a patřičně si propotil tričko. Akce pokračovala slavnostním večerem v Lidovém domě ve Kbelích, kde jsme hlavně díky sponzorům mohli ocenit ty nejvěrnější za jejich služby.
Sezónu dokončili hráči „áčka“ na pátém místě. Byla to poslední sezóna Milana Šedivého, Franty Macháče a Kamila Kyrala v tomto týmu. Od té doby začali dva posledně jmenovaní figurovat v sestave „béčka“. To dokázalo v tomto roce vybojovat v I. třídě taktéž 5. místo se shodnou bilancí jako „áčko“: 13–9.
„Céčko“ pokračovalo ve své vysněné cestě za I. třídou, ale bylo z toho jen 4. místo. V týmu se začali objevovat pendlové z dorostu, což úroveň týmu patřičně zvyšovalo. Dorostenci slušně reprezentovali v dorostenecké lize a nakonec z toho bylo – po dlouhé době – nejen udržení, ale i lichotivé třetí místo. V další sezóně postihla sportovní tragédie v podobě sestupu z přeboru „áčko“. Mužstvo nedokázalo zacelit rány po odchodu opor, které pamatovaly nejvetší úspěchy mužského týmu v národní lize, vyhrálo pouhé 4 zápasy za sezónu a nemohlo než sestoupit – naštestí jen do nově zřízeného přeboru B. (Sestupoval pouze poslední tým, přičemž o pořadí nakonec rozhodovaly vzájemné zápasy se Sokolem Pražským. V nich jsme byli horší o jediný bod – doma +39, venku –40 /107:67/ !!!) Byl to konec áčkařské kariéry pro řadu hráčů. Do jiných týmů přešla část slavné dorostenecké generace z konce osmdesátých let: Novotný, Viktorin, Fukal, Procházka, Král T. V I. třídě „béčko v této sezóně vybojovalo 4. příčku. „Céčko“ znovu „jen“ třetí ve II. třídě – tentokrát bez pendlů.
Dorostu chybělo k udržení v dorostenecké lize jediné vítězství, 6. místo bylo bohužel prvním sestupovým. V kvalifikaci s Ruzyní, Slávií, Žižkovem a Čechií Karlín skončil třetí. Nová etapa „áčka“ odstartovala rychlým a jednoznačným návratem do přeboru A. Družstvo další generace hráčů s průměrem 21,5 roku, z nějž více než 3 sezóny v áčku měli odehráno pouze Miloš Čermák a Petr Boček, pod taktovkou nového trenéra Zdeňka Šedivého ml. prohrálo jen 3 x. Poprvé (nový) dres A-týmu oblékli např. Jirí Šedivý ml., Tomáš Brych a Jan Rameš. Ti dokázali překonat i nástrahu v podobě generační bitvy s B-týmem v jedné soutěži. Ten skončil na 8. příčce a na derby zápasy se po Praze ješte dlouho vzpomínalo. „Céčko“ znovu dlouho bojovalo o postup a nakonec ho muselo přenechat lepšímu týmu ze spřátelených Dolních Počernic. Dorost v tomto roce hrál pouze pražský přebor a s přehledem ho vyhrál; z kvalifikačního dvojzápasu s Bohnicemi však odešel poražen rozdílem pouhých 7 bodů. Kbelský tým vyhrál i pokus o soutež do 21 let – tzv. juniorskou ligu. „Áčko“ coby nováček soutěže se hned zařadilo mezi lepší týmy přeboru; i přesto, že tahouna týmu Viléma Valentu donutily zdravotní problémy zanechat hráčské činnosti, z toho nakonec bylo 5. místo (stejně jako v poslední nesestupové sezóně). V sestavě se objevuje na hostování z Vyšehradu bývalý kbelský dorostenec Jan Jaroch. Nejlepším střelcem týmu je Jiří Šedivý ml. (těsně před J. Ramešem), stejný titul si vystřílel i jako pendl v „béčku“. „Béčko“ odehrálo průměrnou sezónu a skončilo na 8. místě v B přeboru. Určitě mu v odvetách chyběly i body Ladislava Zalužanského, který se odstěhoval z Prahy.
„Céčko“ se díky výhře dorostenců v pražském přeboru v minulé sezóně dostalo přece jen do I. třídy a jako novácek si také nevedlo špatně. Konečné 5. místo bylo jistě úspěchem. V sestavě se po kratší odmlce objevuje trio Lubor Viktorin, Novotný a Fukal, po delší odmlce i Milan Korenčík. Významnou pomocí týmu bylo pendlování Hrušky z „áčka“, který byl nejlepším střelcem mužstva. Dorost znovu a tentokrát bez porážky získal titul Přeborníka Prahy. V kvalifikační baráži se Slovanem Bohnice ale neuspěl (91 : 86, 63 : 100). Za zmínku stojí i obhajoba vítězství v juniorské lize. „Áčko“ se oproti předchozímu roku zlepšilo o jednu příčku (4. místo), odstup prvních tří týmu však činil propastných 6, resp. 7 bodů. Kádr se stabilizuje, průměrný věk klesá pod 21 let. I díky vycházející hvězdičce, fyzicky ideálně disponovanému Jiřímu Šteglovi (208 cm, 18 let), je družstvo v celé souteži v průměru nejvyšší. Jiří Šedivý ml. je po druhé v řade hráčem s největším počtem střílených šestek v celém přeboru A – svůj primát dokáže udržet ještě další dva roky! „Béčku“ nepomáhají ani pendlující posily a propadá se na 10. místo, těsně nad pásmem sestupu z B přeboru.
„Céčko“ si v I. třídě polepšilo a končí 4. – jen o vzájemné zápasy přišlo o stupně vítězů. V sestavě se objevuje Zdeněk Procházka.
Před sezónou byl založen tým složený z bývalých dorostenců (říká si Deam) a byl nasazen do II. třídy. Bohužel v této své první sezóně skončil poslední, hlavně pro nízkou účast hráčů na zápasech a zejména na trénincích. Od sestupu ho zachránil jen fakt, že dorostenci vyhráli Přebor Prahy. Dorost skončil v přeboru Prahy na 2. místě. Všechny týmy končí ve středu svých tabulek. Pro „áčko“ bylo až 7. místo, a zejména záporná bilance 10–12, zklamáním i prvním příznakem stagnace. Tomáš Votípka si aspoň trochu mohl spravit chuť coby nejlepší šestkař soutěže (84,85 %). „Béčko“ zvedlo hlavy a vrátilo se do klidného středu B přeboru – 6. místo. Stejné umístení potkalo i „céčko“, jehož řady rozšířil další navrátilec k basketbalu: Josef Malý. Nejlepším umístěním tak bylo 5. místo juniorky ve II. třídě. Po propadáku z roku předcházejícího ukázala, že na mužské soutěže rozhodně má. První tým končí v přeboru znovu jen v polovině tabulky na 6. místě – nicméně střed byl velmi vyrovnaný, na bronz chyběly 2 body. V polovině ročníku trenérské otěže převzal Zdeněk Čejka. Po 4 letech nebyl nejlepším střelcem družstva Jiří Šedivý ml.; překonal ho Jaroslav Čekal, který měl zároveň ze všech hráčů v soutěži nejlepší šestky (86,25 %). „Béčko“ končí osmé a společně se stále více se zapojujícími mladšími hráči dokázalo soutěž v pohodě udržet. Tým měl sice nejhorší obranu, ale střílel nejvíce šestek v souteži a byl druhým nejvíce faulovaným týmem, Mirek Kudláček byl 4. nejlepším trojkařem souteže. „Céčko“ tentokrát bez pendlů se v souteži trápilo – pouhých 7 výher stačilo jen na 10. místo, a to nakonec díky novým týmům v soutežích na příští rok nestačilo k udržení. Zajímavostí je start Miloše Čermáka, který se měl v posledních dvou zápasech pokusit o zázrak. Po sezóně za tým přestala hrát jedna z dlouholetých opor Jirka Roubík. Juniorka se oproti minulé sezóně mírně zhoršila (bilance 10–12, 7. místo). Bylo to dáno hlavně minimem stálých hráčů a tréninky ve třech či čtyřech, které kvalitě hry určitě neprospěly. Zároveň se ukázalo, že pod vedením někoho zkušenějšího dokážou odevzdat v zápasech kvalitní výkon. Soupeře jasně slabší poráželi, ale ty na stejné nebo mírně horší úrovni již nikoliv. Dorostenci v přeboru tentokráte nestačili na Sokol Vyšehrad B a museli se spokojit s druhou příčkou.

„Áčko“ začíná prodávat své nabyté zkušenosti. Hráčský kádr zaznamenal odchod Jiřího Šedivého ml. do „béčka“ a návrat Vildy Valenty. Tým končí sice na 3. místě (jen o vzájemné zápasy), ale díky nezájmu pražských družstev o III. ligu a pomoci sponzora se po sezóně začíná připravovat na republikovou soutěž, která se ve Kbelích hrála naposledy v roce 1985. Za zmínku stojí i druhé místo v Poháru PBS, korunované jasným vítězstvím nad Sokolem Motol, hegemonem pražských soutěží konce minulého století. „Béčko“ se také zvedlo a po smolném začátku končí v B přeboru na pěkném 4. místě. „Céčko“ se chtělo pokusit o rychlý návrat z II. třídy. Došlo k rotaci trenérů – hlavním se stal T. Spanilý a asistentem M. Kašpárek. Na hřišti prohrálo jen 2 zápasy, z toho jeden v prodloužení – to by na prvenství stačilo. Jenže chyba v podobě nastoupení hráče v trestu je přišla na 2 kontumační prohry a skončili až na nepostupovém 2. místě. Dalším z kbelských účastníků II. třídy bylo „déčko“. Dlouho útočilo na postup a nakonec i oni obsadili 2. místo. Po pomalejším rozjezdu (první tři prohrané zápasy) se začalo dařit a do konce sezóny prohráli již jen dvakrát. Pomohl příchod kvalitního hráče pod koš se zkušenostmi z „áčka“ – Karla Hoffmana (205 cm) – a zlepšení střelby z dálky – Martin Hejda dal 77 trojek za sezónu. Asi nejšťastnější chvilku zažili borci z D-týmu po obdržení rozpisu soutěží na příští rok – o jejich zařazení do I. třídy rozhodli dorostenci, kteří našli v Praze za celou sezónu jediného přemožitele, a to tým ze Žižkova. Díky lepším vzájemným zápasům se stali přeborníky Prahy.
Sezóna 2001/2002 a III. liga ve Kbelích, potažmo v Horních Počernicích, které v tělocvičně splňující podmínky ČBF poskytly azyl našemu prvnímu týmu, byla událostí (a nakonec i zklamáním) roku. Naše - stále mladé, ale již sehrané mužstvo - se snažilo, leč významný ani žádný jiný úspěch nezaznamenalo. S jedinou výhrou nad Karlovými Vary se z posledního 12. místa poroučelo zpět do přeboru. Nejlepším střelcem týmu byla posila z H. Počernic Jirka Papež. Deziluzi ze zpackané sezóny, na jejímž počátku byly tajemné problémy opor J. Rameše a J. Čekala, díky nimž se od května do září basketu nevěnovali, korunovala rezignace trenéra Zdeňka Čejky na samém sklonku soutěže. Každopádně pro ně byla liga cennou zkušeností. Opuštěného trenérského postu se razantně ujal Jirka Šedivý ml., avšak do švestek nevydržel. „Béčko“ také prožívalo sestupové starosti. Ani nesmírná zkušenost B přebor nakonec zachránit nepomohla – 10. místo bylo maximem, a to znamenalo sestup. I. třídu tentokrát hrál Deam pod označením „C“. Po skvělém začátku 4-2, kdy poráželi soupeře s ambicemi na umístění v popředí tabulky, přišel útlum v podobě bilance 3-13. Výsledkem bylo předposlední 11. místo. Od sestupu je opět zachránili dorostenci, kteří vyhráli přebor – mimochodem hrála ho pouhá 4 (!!!) družstva. Útlum byl spojen zejména s odchodem některých hráčů a velice uvolněnou docházkou na tréninky. „Déčko“ (vlastně C-tým) si tentokrát již nedovolilo postup z II. třídy ničím ohrozit – nervy drželi jakžtakž na uzdě a veškerou administrativu vedli tentokrát pečlivě. Na hřišti prohráli jediný zápas a s náskokem 3 bodů vyhráli svou skupinu. Citelně pomohly posily – Jan Jaroch z „áčka“ a Jan Polák z Králova Dvora. Starší dorostenci v kvalifikaci o dorosteneckou ligu v konkurenci Žižkova, Vyšehradu a Sokola Pražského skončili na 3. místě.
V sezóně 2002/2003, po návratu z výletu do vyšší soutěže začalo „áčko“ ve velkém stylu. K hraní se po dvou sezónách vrátil Jirka Šedivý ml., tréninku a především kaučování se i přes své vytížení ujal jeho tatínek Zdeněk. Slabší jarní část sice tým odkázala až na 5. místo, ale v přeboru se již podruhé hrálo play off. V něm dokázali ve čtvrtfinále vyřadit nasazený Žižkov. Ve vyrovnaných zápasech semifinále nestačili na zkušenou Bohemku, a skončili tak celkově třetí. „Béčko“ hrálo tentokrát stejnou skupinu I. třídy jako „céčko“ (po roce jsme se vrátili k zavedenému označování týmu). „Béčko“ nenechalo nikoho na pochybách, že má na vyšší soutěž, a postoupilo jednoznačně již tři kola před koncem zpět do B přeboru. „Céčko“ jako nováček soutěže, posílený o dlouhána Jana Polanského (naposledy z Jindřichova Hradce), odehrálo hlavně na podzim řadu skvělých zápasů. Slabší jaro je odsunulo na 8. místo. „Déčko“ mělo kladnou bilanci a ve druhé skupině I. třídy nakonec obsadilo 6. místo. Starší dorost skončil v přeboru třetí, mladší se stal Přeborníkem Prahy. Tým staršího dorostu v kvalifikaci o republikovou ligu ve dvou zápasech jasně přehrál družstvo ZŠ Jírovcovo náměstí.
V sezoně 2003/2004 „Áčko“ po dobrém rozjezdu promarnilo druhou polovinou soutěže, kdy dokázalo prohrát, co se dalo i nedalo. Do play off vstupovalo stejně jako před rokem z 5. místa, ale stejného soupeře jako před rokem – Žižkov A – již neporazilo a skončilo páté. Když už výsledky nepřineslo, tak aspoň potěšilo dočasné zapojení zámořských posil Mirka Holana a Jana Dřímala do družstva. „Béčko“ naopak na jaře zabralo a vystoupalo na 8. místo v B přeboru. Stejného umístění docílilo „céčko“ v I. třídě, a i když se tentokrát dlouho trápilo, dovedlo si příslušnost v soutěži pohlídat. „Déčko“ mělo starosti podobné, ale drtivou sérií pěti posledních zápasů bez porážky vybojovalo nakonec luxusní 6. místo. Dorostenci hráli po dlouhé době vytouženou dorosteneckou ligu. Nevstupovali do ní s přehnanými ambicemi, avšak s o to důkladnější přípravou. A vyplatilo se. Hlavně v závěru soutěže bylo vidět markantní zlepšení ve všech činnostech. Na udržení soutěže to sice nestačilo, ale sedm výher a konečné 9. místo potěšilo.